Proti ruskému režimu se spojují partyzáni, dobrovolnické jednotky i ujařmené nebo jařmem ohrožené národy.
Starosti Kadyrova v Čečně, noční můry Lukašenky, hořící rafinerie i zbrojní sklady, vykolejené vlaky, nehody dosazených správců v okupovaných územích Ukrajiny, neústupnost gruzínských protestujících, Asadův pád – každá z těchto událostí přidává další kamínky do už tak dost rozvrzaného soukolí kremelského impéria. Režim musí řešit vzniklé potíže a to jej oslabuje.
Vědí to obránci Ukrajiny, vědí to ruští partyzáni, vědí to čečenští vzbouřenci i Gruzínci v ulicích Tbilisi a dalších měst. Vytvářejí koalice, útočí nebo vzdorují společně, navzájem se podporují. Jejich letošní svátky jsou jiné než naše. Pro některé z nich je to tak už několik let, pro některé jsou to celé životy.
Ti, kteří brání své domovy, nemají na výběr. Obránci budoucnosti své i svých dětí na výběr zdánlivě mají, při bližším zkoumání je to ale ten stále se opakující výběr mezi válkou a hanbou.
Přimlouvám se ve sváteční čas, abychom nezapomínali na to, že nás život každý den staví před stejnou volbu, ačkoli se v našich světlem i teplem zalitých domovech nezdá tak palčivá. Přimlouvám se ve sváteční čas, abychom nezapomínali na ty, kteří právě teď bojují nebo vzdorují, čelí strachu a jsou v místech chladných a temných. Pro své blízké, pro svobodnou budoucnost svou a svých dětí – a tím i pro tu naši.
Spojenectví má mnoho podob. Ten první krok k jakémukoli z nich je ale vědomí, že se navzájem potřebujeme. Těch osm Rusů, kteří vyšli v srpnu 1968 s transparenty na Rudé náměstí – to byli naši spojenci. Rusové vzdorující režimu dnes jsou jimi rovněž.
