Díl první neboli PŘED(O)MLUVA

Pozor, text bude obsahovat slova sprostá tak, že noviny je nemůžou tisknout. Čili dejte si vatičku do uší, jste-li příliš zcitlivělí.

Nejprve, než se pustím do skutečného vyprávění, musím vysvětlit ten titulek. Vymyslel jsem si ho, když jsem ještě uměl španělsky jen buenos aires a větu „una entrada al sol al tendido siete, fila primera, si hay, por favor, si no, la fila más baja“. To znamená: „Jeden lístek na slunnou stranu amfiteátru, do sekce tribuny číslo sedm, první řadu, pokud ještě je, a pokud ne, tak řadu co nejnižší, prosím pěkně.“ A jinak ani slovo.

Pokračovat ve čtení

Je to nesmysl, slovo „gringo“ v kastilštině (to je španělština) neexistuje. Je to latinskoamerické slovo a označuje bez jakýchkoli předsudků, odsudků a posudků bílého Američana nehispánského původu. On to většinou bývá blbec, zazobaný vejtaha, který si přijel do Havany užít se socialismem zbídačelými šlapkami, které vůbec šlapkami nemusely být, jenže nějak potřebují za socialismu živit svoje děti. Takový gringo je blbec – a tak obě slova často splývají. Ale neznamenají totéž. Je to složitější. Pro své černé kamarádky z Latinské Ameriky, a třeba kubánské holky nenávidí socialismus, ale bílé Američany zrovna tak, jsem gringo taky, ale odsudek to neznamená. Je to asi jako když česky řeknete „cikán“. Neznamená to nic, jen etnikum, a může to být hrdina operety stejně jako ztělesnění romantismu v Baudelairově básni, ale současně „cigánit“ znamená slovensky „lhát“ a když někomu řeknete, že dejme tomu „kouří jako cikán“, pochvala to není. Stejně obojaké je slovo „gringo“, kterého se můžeme zbavit a necháme si ho jen pro titulek, protože ve Španělsku se tak neříká vůbec nikomu a já ho použil z neznalosti.

Španělé mají pro bílého přistěhovalce ze severní Evropy – což je z jejich hlediska všechno kromě jižní Francie – úplně jiné slovo, a to je bez obalu nadávka. Označují se jím Germáni a Rusové, kteří se nikdy nenaučí španělsky, odmítají dodržovat místní zvyky, jsou například posedlí touhou vzbudit vás o siestě, protože „ve dne se nespí, spí se v noci“, nedovedou se přizpůsobit nikomu, ničemu, nikdy a v ničem včetně počasí (otázka potom je, proč sem lezli… inu, Germáni i Rusové jsou tvrdé palice, nechci říct, že všichni, samozřejmě, ale…), a tak zakládají nešpanělsky mluvící ghetta, kde se nepije víno, ale čaj nebo vodka – podle toho, v ruskojazyčných nebo anglofonních barech, o místní jídlo, asi nejlepší na světě, nemají zájem, španělskou kulturou otevřeně opovrhují se dvěma výjimkami: Někteří obdivují Gaudího a jiní mají rádi, když jim jednou za rok u večeře, většinou když jim přijede příbuzný z Londýna na návštěvu, zatancuje flamenková tanečnice. Aby ukázali, jak kulturně tu žijí a jak porozuměli španělské mentalitě. Ta tanečnice často bývá amatérská podvodnice, která si tropí z turisty šašky. Opravdové umělkyně potkáte, ale ne v anglické hospodě, nýbrž v místech, o nichž se v průvodcích píše, že se jim máte vyhnout. Taková s Martičkou navštěvujeme – už z podstaty našeho povolání a také vzhledem k zájmům – pravidelně a opravdové cikánské flamenco jsme si užili, i s opravdickým absinthem. (Pozn.: Španělsko je jediná evropská země, kde výroba absinthu pro vlastní potřebu nebyla ani na okamžik zakázaná – a nepleťte si nápoj s divnou kmínkou, která se z komerčních důvodů pod týmž názvem prodává v Čechách, kde lihový extrakt z pelyňku pravého nahrazují procenta alkoholu.)

Často sportují, v módě je cyklistika, a ujedou toho denně strašně moc, ale když se jich zeptáte, kde byli, tak to nevědí, vědí jen, kolik toho ujeli.

Je s nimi občas legrace. Jsou tu například Angličani, kteří, když dlouho neprší, sprchují střechy svých domů. Asi aby nevyšli ze zvyku…

Pro takové mají Španělé sprosté slovo, které jsem ale zapomněl, protože mi tak nikdo neříká. A já tak neříkám nikomu, nemám důvod. Nám se daří žít se Španěly, harmonicky a na španělský způsob, což nám vyhovuje. Šlofík po obědě je prima věc, víno je luxusní a pivo bratelné, takže pídit se po plzeňské restauraci nemáme zapotřebí, moje žena Marta mluví španělsky skvěle, já hůř, ale umím prý mluvit přepjatě zdvořile a skvěle nadávat, ve vhodných situacích, což lidi klame, a pokud vůbec, tak nás mají přinejhorším za Francouze, Gaskoňce nebo Okcitánce, a to je tentýž kmen Keltů, těm se nenadává. A Babylonská věž, kterou jsme si postavili a do níž patří Poláci, Litevci, Ukrajinci, Rusové, Angličani, Irové, Švýcaři, černošky, indiánky, míšenky… pro pitomce není, do té si lidi zveme. Čili ani tohle slovo označující hanlivě neomaleného přistěhovalce nebudeme potřebovat.

A teď nastává ten matoucí div divoucí, který se pokusím popsat:

Španělé jsou většinou vrcholně zdvořilí, pozorní a taktní. Nejsem první, kdo si toho všiml: Před sto třiceti lety český lékař, humanista a jazykozpytec pozoroval, jak divné je, když desetitisícové davy opouštějí po koridě býčí amfitátr, a nikdo do nikoho nevrazí, nikdo nikomu nešlape na nohu. Totéž pozoroval za situací, „jež by v jiné zemi hrozily hromadnou rvačkou“, americký reportér z New York Times židovského původu Lewine. Dovedou žertovat velmi černě a ironicky, ale jízlivost vůbec nechápou. Nerozumí tomu, v čem spočívá legrace, když je člověk bezdůvodně na někoho zlý. S tím, čemu se v Čechách říká anglický humor, si tu vysloužíte leda pověst blázna, který mele nesmysly. Zároveň jsou ohromně nápomocní a štědří. Když přijdeme do býčího amfiteátru bez svačiny a vlastního vína, odcházíme podnapilí a přežraní – „lidí v nouzi“ si všimnou desítky diváků okolo a nenechají to tak. Jednou mě jeden fanoušek pozval ve strašném vedru na pivo, když viděl, že nemám co pít, já mu to oplatil, načež se z tribuny do mého místa v první řadě snesla lavina ledových plechovek piva, až jsem prosil, ať už mi nic neposílají, že to nejde vypít, ale Španělé trvali na svém – ať prý si vezmu pivo do auta, že to mám domů daleko. Bylo to v městečku Calasparra.

Přitom jsou Španělé při vší zdvořilosti a laskavosti naprosto a úplně neformální, k čemuž patří být sprostý tak, že český dlaždič je oproti nim novicka při prvním přijímání. Kde kdo včetně nejlepších přátel – ti zejména, je natošup „kunda“. Španělsky „coño“ (kunda je ve španělštině kupodivu rodu mužského).

Například: Když si někdo na něco stěžuje a přehání a vy ho chcete přátelsky uchlácholit, řeknete mu: Ale co to vykládáš, kundo! Que dices, coño!

Když si někdo vezme na hrb moc práce a odmítá si nechat pomoci, řeknete mu: Kundo, co to vyvádíš! Que haces, coño! A nemíníte ho urazit, nýbrž se mu v tutéž chvíli vrháte na pomoc.

Když žena uvaří a pozve sousedku, načež ta chce říci: „Martita (pozn.: tak se španělsky zdrobňuje Marta), ty jsi báječná kuchařka, je to moc dobré!“ zkrátí to na: „Ty kundo!“ Sousedka přitom není žádný… alternatívní progresivista (chtěl jsem napsat pankáč, ale nechci pankáče zbytečně urážet, znám mezi nimi i slušné lidi), nýbrž důstojná dáma v nejlepších letech.

To by se líbilo českému hradnímu strašidlu: Kundy sem, kundy tam lítají i v televizi při debatách veledůstojných vašnostů politiků, kunda se vyskytne třeba i ve zprávě televizní reportérky o povodni. Věta měla znít: „Bylo to opravdu hodně vody.“ Ale může se stát, že děvče se nechá strhnout, a zahlásí: „To bylo vody, kunda!“ A nikdo jí to nemá za zlé, nikdo to nekomentuje. Lascívní slovo nezdvořilosti nečiní.

Čili to je ten div: Při vší neformálnosti zůstává většina prostých Španělů vrcholně zdvořilá a laskavá – většina, na křupana samozřejmě narazíte všude, jen s jinou frekvencí… A naopak: Španěl je důkazem, že zdvořilost a takt, který mu je povinností tak samozřejmou, že o tom ani nepřemýšlí, není nějaká formální kazajka, strojenost jakási.

Tak to donedávna bylo. S brutálním útokem sociálkomunismu na řád světa se tohle všechno z veřejného prostoru vytrácí. Trochu, Španělé jsou taky tvrdí, a to své si nenechají vzít tak snadno. Ale za situace, kdy loajalita k socialisticko-komunistické mafii může rozhodnout o tom, zda dostanete nebo nedostanete koronavirovou pomoc v nezaměstnanosti, lidé se začínají bát mluvit. A nezaměstnaných je hodně, koronavirus a vládní manipulace s ním Španělsko značně paralyzují. Ubylo jak zdvořilosti, tak i kuned, a je to škoda. Častěji je v televizi slyšet řeč vyloženě lživá nebo doopravdy sprostá, protože neomalená, nezdvořilá. Už jen z tohohle důvodu se těším, až socialismus – pokolikáté už – zkrachuje. Mám raději svět, kde se lidi mluvit nebojí, a to je taky jeden z důvodů, proč se váš smyšlený gringo, takto pisálek těchto textů, rozhodl pro život právě ve Španělsku, dokud měl před koronavirem práci, kterou lze dělat odkudkoli… Ne ten nejdůležitější důvod – o těch jindy, ale jeden z nich.

S tím divným slovem, které nemusí, ale bývá nadávka, jsme to vyřídili, za jeho chybné užití se omlouvám, a pokud ho někdy příště napíšu, vězte, že je to přemrštěná legrace. Nejsem žádný gringo, ale Sancho. „Václav“ Španělé nedovedou vyslovit.